Tento citát otevíra podkapitolu Nancyho knihy “Bolest, utrpení, neštěstí”, (1977:143) ve které nutně vyvstává i otázka umění, a to kvůli integrální vazbě moderního umění na estetiku, “vědu o pocitech”. Přibližně od druhé poloviny osmnáctého století funguje estetika jako vědní obor zkoumající hranice mezi smysly a vnímaným (“sensibilia”, citujeme-li J.L. Austina), v níž jsou slasti a bolesti konkrétního těla člověka spjaty s problémem univerzálního myšlení, které není ani morální, ani kognitivní. Pasivní i aktivní estetické soudy o umění se stávají součástí jeho samotné tvorby, nejsou založeny na ničem jiném než na rozkoši a bolesti. Vše ostatní je odvozené. Nicméně i tyto odvozeniny jsou nesmírně cenné, jelikož představují záznamy; indexy lidské existence.

S estetikou se také pojí problém anestézie, anestetik: absence potěšení, bolesti, patosu i vášně. Klasická tradice označuje typy anestézie pojmy jako je ataraxie, apatheie, adiaphora atd. Tato označení byla filozoficky cenná jelikož vyjadřují separaci; dosažený odstup filozofa od přízemních, každodeních starostí světa. Mezi méně, vznešené‘ stavy sužující lidstvo patří melancholie, ta s touto separací souvisí, aniž by ji ovšem byla připisována odpovídající hodnota. Význam melancholie je zvláštní, dvojznačný; na jednu stranu totiž melancholie příspívá k onomu ‘odtržení’ od světa věcí, podobným způsobem jako v případě filozofa, a je tudíž hodna úcty; na druhou stranu s sebou tato odloučenost nese utrpení, bolest a nežádoucí břímě, které bylo považováno za selhání nebo hřích. Z tohoto důvodu se melancholie označuje – parodujume-li Kanta – jako ‚utrpení bez utrpení’. Tato ambivalence je přítomna v dílech i takové osobnosti, jakou je starověký atomista Démokritos (notoricky radostný), jehož etiku přepracoval Robert Burton ve svém encyklopedickém díle ‘Anatomie melancholie’, kterou v raně novověké Anglii vydal pod pseudonymem Democritus Junior. Je tedy zřejmé, proč Slavoj Žižek, i přestože odszujue obvyklou valorizaci ‚melancholie’ upřdnostňovanou v rámci kulturních studií před ‘truchlením’, nakonec přiznává, že ‘melancholie’ (tedy zklamání ze všech pozitivních, pozorovatelných objektů, z nichž žádný nedokáže uspokojit naši touhu), de facto stojí na počátcích filozofie.

Jak napovídá výše uvedená zmínka Democrita Juniora, melancholie je navíc spjata s filozofiemi materialismu; materialismu, který je v tomto kontextu sám o sobě paradoxní. Na jednu stranu je melancholie zcela oddělena od světa věcí, a tudíž zdánlivě nehmotná, nemateriální. Na druhou stranu je ve věcech světa hluboce zakořeněná – neexistuje totiž jiný svět než tento – a to do té míry, že svět samotný ztrací veškerý smysl. Svět se rozpouští v předmětech bez možných vztahů. V tomto ohledu je dobrým příkladem lept vyobrazující anděla melancholie Albrechta Dürera. Giorgio Agamben ve své analýze Dürerova díla glosuje:

Znepokojivé odcizení nejznámějších předmětů je cenou, kterou melancholik platí mocnostem, jež jsou strážci nedostupného … Poučení melancholie totiž spočívá v tom, že jen to, co je neuchopitelné, může být skutečně uchopeno, melancholik je mezi těmito symbolickými dvojznačnostmi sám. Jako pozůstatky minulosti, na nichž je vepsána rajská šifra dětství, zachytily tyto předměty navždy odlesk toho, co lze vlastnit jen s vědomím, že to bude navždy ztraceno (1993: 26).

Tyto paradoxy související s melancholií, odhalující nečekané vazby mezi hmotou, estetikou a filozofií, byly téměř zcela redukovány na diagnostiku deprese, současného avatara melancholie. Firemní, vládní a lékařské instituce totiž v současnosti z pojmu deprese vyčleňují všechny složky melancholie, kromě té lékařské. Jak prohlašuje ctihodný Jeff Kennett, předseda australské nadace beyondblue (psáno jednoslovně, malými písmeny), ve výroční zprávě nadace za roky 2001-2002: „Světová zdravotnická organizace předpovídá, že pokud nepřijmeme vhodná opatření, stane se deprese v příštích dvou desetiletích druhou nejčastější příčinou úmrtí a hendikepu hned po srdečních chorobách.“(2000-2002:2).

Jak se shodují lékaři, akademici, novináři, politici, nadnárodní vládní agentury a farmaceutické společnosti, deprese v současných společnostech prvního světa dosáhla „epidemických rozměrů“. Prostá novinářská fráze “morová epidemie“ by nám neměla bránit v zamyšlení nad tím, jakou funkci tato metafora zastává: deprese není přenosná choroba, jako je například SARS, kterou by bylo možné potlačit vyhlášením karantény a vývojem snadno dostupného léku, a to i přesto, že pod ideálním řešením bychom si stále představili genovou terapii (The Weekend Australia, 21.-2. června 2003: 13). Na druhou stranu je potřeba zmínit, že takové metafory stále nevědomě ovládají velkou část lékařské praxe, která se pyšní svým vlastním “materialismem“.

Současná dominance lékařských technologií, personálu a institucí nad těly nejbohatších lidí světa, tedy těch, kteří žijí v rozvinutých zemích, jistě nesouvisí jen s jejich účinností nebo vědeckým základem. To je skutečnost, kterou literatura, často doslova hýřící statistikami a despektem, zároveň uznává i maskuje. Instituce, nesoucí abstraktní pojmenování „Centre of Excellence in Depression and Related Disorders“ (Centrum pro výzkum deprese a souvisejících poruch – iniciativa beyondblue) se dle vlastních slov zabývá zvyšováním povědomí o depresi a přenáší státní zátěž, která je spjata s výdaji za specialisty na praktické lékaře a komunitní organizace (mimo toto se soustředí hlavně na vyřizování pojistných událostí). Aby se však tento proces mohl být ekonomicky a veřejně životaschopným, musí se deprese stát nikoliv problémem duševního zdraví, ale zdravotním problémem jako takovým, tj. zařadit se mezi rakovinu střev a srdeční choroby. Jestliže se tato ideologická operace zdá být sama o sobě odsouzena k neúspěchu, je vyvážena tak, aby vyloučila všechny otázky směřující k podstatě deprese: terapie jako je psychoanalýza, které pracují s jazykem jako prostředkem, který má pro lidský život symbolickou účinnost, jsou a priori z oblasti genetiky, fyziologie a neurovědy vyloučeny. Dalo by se říci, že ‚deprese‘ je to, co se děje s melancholií, když jsou slova trpícího považována jako naprosto bezvýznamná nebo v lepším případě, za pouhé zprostředkování afektu. Deprese je doslova bezmyšlenkovitá melancholie, acefalická melancholie.

Tento projekt se implicitně definuje v dokumentu „Zásady pracovních postupů“ společnosti beyondblue, mezi nimiž najdeme: „Respektování lidských práv a důstojnosti“, „Přístup založený na zdraví obyvatelstva“, „Přístup založený na důkazech“ a “Udržitelné postupy”. Logika, na níž tyto zásady stojí, se stala citlivým tématem diskuse na australské Freudově konferenci 2. května 2003, na které si většina analytiků s rozhořčením stěžovala na vyřazení z programu beyondblue a dalších vládních psychiatrických iniciativ zaměřených na depresivní poruchy. Na místě psychoanalýzy samozřejmě najdeme farmakoterapii a CBT. Zdá se tedy, že velký lékařský spor mezi „nasloucháním“ a “předepisováním“ – psychoanalýza versus Prozac – dnes stojí na straně předepisování. Provtní ódy na Prozac se objevilly ve veleúspěšném bestselleru Petera Kramera “Listening to Prozac” (Naslouchání Prozacu, 1993). Všimněte si, jak Kramerův titul manipuluje s rozdílem mezi „nasloucháním“ a „předepisováním“ ve prospěch předepisování: Prozac je zázračný lék právě proto, že je to lék, který „překonává právě toto rozlišení – do té míry, že mu nyní člověk naslouchá, jako by to byl skutečný subjekt deprese“.

Je více než pravděpodobné, že deprese má fyzickou etiologii (mozkové léze, genetické predispozice atd.) a že by se taková nemoc měla léčit na tělesné úrovni. Testy provedené v Massachusettské psychiatrické léčebně v 70. letech 20. století prokázaly, že tehdy dostupná nejzákladnější antipsychotika byla mnohem účinnější než jakákoli analýza. Ale z dlouhodobého hlediska? Kdo ví. Jak poznamenává Mikkel Borch-Jacobsen: "Pod vlivem antidepresiv zmizel nejen rozdíl mezi psychózami a neurózami (a tím i profesní nika psychoanalytiků), ale také rozdíl mezi psychiatrií a všeobecným lékařstvím. Z každého onemocnění se stala deprese řešitelná novým všelékem – antidepresivy.” (The London Review of Books, 11. července 2002). Jak poznamenává Borch-Jacobsen, “dejme sbohem Kierkegaardovi a Heideggereovi”. Nebo jak říká Kramer: "Možná to, čím trpěl Camusův Cizinec – jeho anhedonie, jeho pocit anomie – byla nerovnováha serotoninu. Kierkegaardova bázeň a chvění a nemoc ke smrti se současně stanou duchovně významnými a fenomenologicky zanedbatelnými a zařadí se mezi běžné rysy savců, afekty, jejichž interpretace je v metafyzických termínech zcela libovolná" (1993:296).

Přestože farmakologie dosáhla v léčbě velkého pokroku, zdá se, že příčiny deprese nám stále unikají. Jak poznamenává David Healy v jedné ze svých průkopnických studií o psychofarmakologické éře:

V neurovědách došlo k ohromujícímu pokroku, v pochopení deprese ale k pokroku malému nebo žádnému. Skutečnost, že SSRI nejsou o nic účinnější než jiná antidepresiva, zpochybňuje představu, že deprese je snadným cílem, do kterého se medicína v budoucnu snadno strefí. Skutečnost, že ji mohou léčit jak specifické inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu, tak specifické inhibitory zpětného vychytávání 5HT, silně poukazuje na to, že se zkrátka nejedná o poruchu způsobenou jedním neurotransmiterem (1997:174).

Pokud tedy ani nová generace SSRI (selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu) není účinnější než jejich dřívější farmakologičtí předchůdci, patří mezi nejvýznamnější z jejich takzvaných "vedlejších účinků" potlačení libida (tento termín z duše nesnáším, protože účinky jsou účinky a nazývat je vedlejšími účinky mi připadá jen jako sebeklamný nominalismus), často až do funkční impotence. Uvedeme zde jednu anekdotu: jednomu pacientovi, doktoru D., předepsal psychiatr Prozac; když si pak stěžoval na "ztrátu libida", bylo mu řečeno, že zjevně nemá depresi, protože každý skutečně depresivní člověk kvůli Prozacu mile rád obětoval své sexuální touhy. V této souvislosti si lze povšimnout zdánlivého klidu Lewise Wolperta tváří v tvář ztrátě, jako je tato (2001):

Na depresi se váže ještě jedna zajímavá skutečnost. Jde o to, že řada reprodukovatelných laboratorních testů naznačuje, že lidé s depresí ve skutečnosti popisují své schopnosti a situace podstatně přesněji než lidé bez deprese.

Jestliže Aaron Beck, otec kognitivní terapie a bývalý psychoanalytik, hovořil o všech depresivních a mnoha úzkostných "poruchách" jako o "negativním kognitivním vývoji", pak samotný "vývoj" depresivního člověka by bylo možné přesněji charakterizovat jako "zpřesněný kognitivní vývoj". Normální lidé jsou prokazatelně více sebeklamní/zaujetí než ti, kteří trpí depresí. Není třeba se odvolávat na Hegelovu slavnou "trpělivost, práci a utrpení negativního", abychom viděli, jak neschopnost naslouchat výrokům depresivního člověka může skončit frustrovanou technicistní pošetilostí.

Vzhledem k neúspěchům pseudovědecké psychologie a současných neurovědeckých vysvětlení se mezi humanitními vědci (jako jsem například já) stále množí bezuzdné spekulace o skutečných příčinách stavů, jako je deprese. Oliver Bennet například píše:

Sklon k negativní kognici lze připsat jednomu nebo více ze čtyř hlavních faktorů: genetické predispozici, biochemické dysfunkci, „životní události“ a v dětství vytvořeným psychologickým tendencím. Přestože nebylo možné stanovit dlouhodobé historické trendy, existovaly důkazy, které naznačovaly, že v druhé polovině dvacátého století došlo k výraznému nárůstu výskytu depresivních a úzkostných poruch. Podle Olivera Jamese to bylo způsobeno sociálními dopady „nového“ kapitalismu, který vyvolal epidemii „získané bezmoci“, “srovnávání vedoucího k nesprávné sociálního adaptaci“ a “úzkostných vazeb“(2002:192).

Řada studií nyní prokázala, že "normální" lidé (tj. lidé bez deprese) vykazují tři hlavní tendence: za prvé, mají tendenci udržovat si nerealisticky pozitivní názory na sebe sama, trvale přeceňovat své silné stránky a podceňovat své slabiny; za druhé, mají tendenci přehnaně věřit ve svou schopnost ovládat své okolí; a za třetí, pěstují si nerealisticky optimistický pohled na budoucnost, věří, že přinese to, co je osobně nebo společensky žádoucí, spíše než to, co je objektivně pravděpodobné (2000:184). Jason Glynos a Yiannis Stavrakakis k tomu poznamenávají:

Je velkým paradoxem naší doby, že obrovské pokroky ve vědeckém výzkumu – zejména v oblasti psychologie, neurologie, farmakologie a genetiky – ještě více podtrhly neuchopitelnost lidské mysli… Tento paradox se ještě více umocní, když si všimneme, že případy deprese dnes dosahují epidemických rozměrů a ohrožují faktický ideál společnosti jako hladce a efektivně fungujícího střediska tvorby bohatství. A to v těch nejbohatších společnostech – ve společnostech, kde se údajně lidé mají lépe než kdykoli dříve“ (2002:1)

To, že touha a deprese spolu zřejmě nepřímo souvisejí, mi však připadá zajímavé stejně tak, jako nápadná souvislost mezi zdánlivě pravdivým vyprávěním o svém já a o depresi. Tyto vztahy by pro Sigmunda Freuda, který si obou všiml ve své klasické eseji "Truchlení a melancholie" z roku 1917 (všimněte si data, v době první světové války), nepředstavovaly nic nového. Freud sarkasticky poznamenává: "Když se člověk ve své vyhrocené sebekritice popisuje jako malicherný, egoistický, nečestný či nesamostatný s jediným cílem zakrýt nedostatky vlastní povahy, můžeme předpokládat, že se do určité míry přiblížil k pochopení sebe sama; pozastavujeme se jen nad tím, jak je možné, že člověk musí onemocnět, aby se otevřel pravdě tohoto druhu." (Freud, 1991: 255).

Freud rozlišuje zásadní rozdíl mezi "truchlením" (přirozeným smutkem nad ztraceným objektem a snahou vyrovnat se s touto ztrátou) a "melancholií" (odmítnutím vzdát se ztraceného objektu). Pro Freuda má melancholie mnoho možných spouštěčů, v zásadě se ale točí kolem ztráty milovaného objektu. Tato ztráta způsobuje subjektu mimořádně velké obtíže:

Mezi charakteristické psychické rysy melancholie patří silně bolestná sklíčenost, ztráta zájmu o okolní svět, ztráta schopnosti milovat, omezení veškeré aktivity a utlumení vlastního cítění do té míry, že jedinec nachází své vyjádření v sebelítosti a sebemrskačství a vrcholí klamným očekáváním trestu (258).

Při truchlení, které má s melancholií alespoň navenek mnoho společných rysů, dochází k vědomému uznání ztráty milovaného objektu. Truchlící ego, které si ztrátu plně uvědomuje, se snaží z objektu svůj libidinální vklad odejmout. Tento boj však není snadný a obvykle se uskutečňuje jen postupně, po částech. Freud tento proces označuje jako “akt truchlení"; truchlící osoba se propracovává bolestí ze ztráty ve snaze vyrovnat se s touto realitou a s vlastní neschopností tuto ztrátu reálně nahradit. Pro truchlícího nelze ztrátu reálně napravit, ani ji ignorovat, potlačit či zavrhnout – lze ji však integrovat.

Jak bylo uvedeno, ačkoli melancholie vykazuje podobné symptomy jako truchlení, liší se od truchlení v řadě zásadních věcí. Zatímco truchlící svůj ztracený objekt vždy vědomě rozpoznává, ztracený objekt melancholika je někdy neznámý nebo si jej ani neuvědomuje – neví, co ztratil. Tento nevědomý aspekt ztraceného objektu se jeví jako velmi problematický, a to hned na několika rovinách. Podle Freuda nelze zdrcující smutek melancholie zpracovat, pokud objekt zůstává nevědomý. Psychická energie či libido uvolněné ztrátou daného objektu se navíc následně stáhne přímo do ega v podobě naprostého ztotožnění s tímto objektem. V případě melancholie tato posloupnost – ztráta, potlačení, identifikace ega se ztrátou – znamená, že melancholik neustále pronásleduje sám sebe a konfrontuje ego svým ambivalentním vztahem vůči ztrátě. Jak poznamenává Freud, zatímco truchlící si uvědomuje ztrátu “dobrého” a “milovaného” objektu, vztah melancholika ke ztracenému objektu je nevyhnutelně ambivalentnější; představuje spletitý celek lásky a nenávisti. Hořké výčitky, které melancholik obvykle obrací proti sobě samému, jsou pro Freuda spíše vlastní ztracenému objektu.

Na ego tak dopadl stín objektu… Zráta objektu se tak stala ztrátou na úrovni ega a konflikt mezi egem a milovanou osobou se proměnil v rozpor mezi kritizující schopností ega a egem poznamenaným identifikací (1991: 258). Melancholik svým způsobem odmítá truchlit, ztracený objekt nevědomě začleňuje do své psychiky a uchovává ho v ní – jde o sebetrýznivé popírání ztráty. Melancholie, jak výstižně formulovali Maria Toroková a Nicholas Abraham, může paradoxně nastolit zvláštní rovnici: ztracený objekt = já. Podle Freuda existují v případě melancholie tři hlavní “podmiňující faktory”: 1) ztráta objektu; 2) ambivalence; 3) regrese libida do samotného ega. Melancholik se cítí svým nepřiznaným vztekem ze ztráty jako “vykuchaný”.

Je třeba zmínit ještě jeden aspekt, a to právě zjevnou asociálnost, která se u melancholie považuje za příznačnou, tj. sklon depresivního člověka k vyčerpanosti, pomalosti, stažení se ze světa. Takové rysy se v literatuře o depresi zmiňují velmi často, ať už v osobních svědectvích nebo vládní ch dokumentech; někdy se tyto rysy chápou jako příčiny, jindy jako symptomy. Freud však zdůrazňuje, že melancholik má sklony k sebeobviňování, které provádí před druhými – ať už se jedná o rodinu nebo přátele, lékaře, nebo dokonce imaginární postavy. Jak uvádí Judith Butlerová, "performativní melancholie spojená s bezostychým vyjadřování sebevýčitek před druhými působí jako oklika, po které se melancholie znovu vrací ke ztracenému či oddělenému sociálnímu rozměru" (1997:181). To mimo jiné znamená, že si melancholik zachovává vazbu na společnost, z níž se zároveň stahuje, a to tak, že jistým způsobem dává najevo svou neschopnost v této společnosti dále fungovat (tak, jak se od něj očekává). Představuje-li "stud" jednu z velmi důležitých sociálně podmíněných emocí (stud je z definice studem před očima druhých, který má mimo jiné zásadní význam pro vštěpování zásad dětem o tom, jaké chování je správné či naopak zakázané), pak se v drtivém smutku a enervaci melancholie objevuje cosi, co lze považovat za snahu vyhnout se studu a pojmout jej do sebe. Melancholie by pak byla ambivalentní obranou proti studu, která v sobě stud toho druhého šifruje, uchovává. Depresivní lidé se začínají chovat způsobem, který by za normálních okolností nikdy nepřipustili; nebo jinak řečeno, zřetelně se vystavují takovému jednání, které by "zdraví" lidé nikdy nepřipustili. Jelikož podle Freuda tvoří bytostnou část melancholie hněv na druhé, který se obrací proti vlastnímu já, můžeme melancholii považovat za zvláštní sebepoškozující a nevědomou formu sociální vzpoury. Obdobně jako Lewis Wolpert mnozí z trpících sami poznamenali, že ačkoli jsou ve své nemoci "zcela zahleděni do sebe", trpěli by "záchvaty paniky, kdyby zůstali sami" (2001:xv). Osoby, které trpí touto poruchou, také často hovoří o zvláštním druhu studu, který se k jejich stavu váže. Jak říká francouzská spisovatelka Marie Cardinalová, "styděla jsem se za to, co se ve mně děje, za tu rozervanost, nepokoj, za to rozrušení" (2000: 3). Téměř každý autor, který se tímto tématem zabývá, si u depresivních osob všímá – ne vždy vědomě nebo explicitně – oné úzké souvislosti mezi pocitem studu a naopak “bezostyšnosti". Sama Cardinalová, která poznamenává, že mezi chudými a aristokracií se šílenství nepovažuje za takovou hanbu, hledá vysvětlení v socioekonomické třídě: "Když je příčinou šílenství příbuzenské křížení nebo chudoba, lze to pochopit. Když ale pramení z pohodlného života plného zdraví a vyrovnanosti, kterou poskytují slušně vydělané peníze, považujeme jej za ostudu” (14). Pro Freuda však mohou být trpící tak bezostyšní proto, že ve skutečnosti neoslovují sami sebe – je to ten druhý, který je v nich zašifrován.

Vrátíme-li se k metafoře deprese jako epidemie, kterou jsme již stručně zmínili výše: jestliže si Freudův popis zachovává nějakou aktuálnost, je možné, že všudypřítomná naděje na zázračné řešení a izolaci přenašečů nákazy může ve vztahu k depresi být v určitém, ale nečekaném smyslu v podstatě správná. Deprese se přenáší ve formě studu před ostatními do té míry, kdy se stala natolik obávanou, že ji lze projevit pouze jako zcela normální fyziologickou variantu. Na základě předchozích poznámek se proto domnívám, že pokus o normalizaci a zvládnutí deprese a jejích následků prostřednictvím veřejných iniciativ, jako je beyondblue, nebude fungovat. Naopak, deprese se bude i nadále rozmáhat a může náhle zasáhnout kohokoli a kdekoli. Na vině nejsou pouze známé paradoxy její definice, performativního vytváření, konkurenčních specializací nebo kauzálního předurčení, které jsou charakterizovány v následujícím textu. Diagnostický a statistický manuál duševních nemocí Americké psychiatrické asociace známé jako DSM-IV (čtvrté vydání) vyžaduje, aby pro stanovení klinické diagnózy deprese bylo po dobu nejméně dvou týdnů přítomno pět nebo více z následujících příznaků: depresivní nálada po většinu dne; snížená míra zájmu či potěšení; výrazný přírůstek nebo úbytek hmotnosti; neschopnost spát nebo nadbytečné množství spánku; snížená kontrola nad tělesnými pohyby; únava; pocity bezcennosti nebo viny; neschopnost myslet nebo se soustředit; myšlenky na smrt nebo sebevraždu.

Tyto definice však mnohé vynechávají, například problematiku vztahů mezi úzkostí a depresí nebo vztahů mezi "poporodní depresí" a "normální depresí”. Pokud se jedná o složité, komplexní onemocnění, jak by mělo být diagnostikováno a léčeno? Existují mezi jednotlivými formami deprese rozdíly ve stupni nebo druhu? Jaká diagnostická kritéria lze použít k oddělení jednotlivých prvků nemoci? Existuje v dnešní době více depresí, nebo je jejich rozlišení dáno jen tím, že jsou naše diagnózy více diferenciované? Dochází k nahlašování deprese příliš málo nebo naopak často? Jak souvisí s jinými nemocemi, z nichž se některé zdají mít jasný a přirozený důvod, jiné nikoli (například hypochondrie nebo chronický únavový syndrom)?

Je důležité také poznamenat, že melancholie nemá neurotickou strukturu a že se podobá spíše perverzi než neuróze nebo psychóze. Téměř každý psychoanalyticky zaměřený teoretik se na tom shoduje. Freud, Kristeva, Butlerová i Agamben naznačují, že perverzní popření melancholie je obdobné popření fetišismu. Jestliže se však fetišista fixuje na určitý druh objektu, problémem melancholika je právě ztráta objektu nebo, použijeme-li lacanovštější termíny, ztráta příčiny i objektu touhy. Tito psychoanalytičtí autoři vyvozují, že jakékoli překonání melancholie vyžaduje určitou imaginativní invenci obnášející řešení, které si každý konkrétní trpící vymyslí sám a pro sebe. Ačkoli je jistě zajímá definování vzorců v symptomatologii a teorii nemoci, tyto vzorce v žádném případě nemají status biofyzikálních zákonitostí. Jejich práce naznačuje, že potíže lékařů s objasněním nejednoznačné definice deprese – nemluvě o často velmi rozdílných reakcích pacientů na léky a terapii – jsou naprosto neřešitelné. Právě z důvodu, že je melancholie intenzivním afektivním odmítnutím současných technologií a způsobů života ze strany trpícího, tj. nedostatkem, který založil jeho objekty, nemůže být trpící léčen právě těmi technologiemi, které (nevědomě) odmítá. Když se mluví o melancholii, jazyk nutně selhává, protože mezi "věcmi světa", kterým se melancholik brání, se nacházejí ústřední symbolické vazby. I z tohoto důvodu můžeme uznat, že Cardinal zvolila pro svou výpověď o zotavení z deprese příznačný název: Words to Say It (Slova, která říkají vše). I tento fakt činí z mnoha "léčebných metod" součást samotného problému.

Z tohoto pohledu je melancholie, která je neoddělitelně spjata se ztrátou, zároveň i bezpodmínečnou poptávkou po něčem novém. V souladu s tímto tvrzením není melancholie spjata s ohledem na minulost, spíše je autenticky zaměřená na budoucnost, přesněji řečeno, přežívá v časovém rozmezí mezi již ukončeným a ještě neukončeným. Její vyléčení by pak bylo alespoň částečně závislé na schopnosti trpícího znovu vzkřísit sebe i svět prostřednictvím imaginativního řešení (a nikoliv pouze chemického). Toto řešení zahrnuje vytváření nových objektů. Navzdory všem předpokladům by tedy melancholie mohla být nezbytným stupněm v nalézání nových možných způsobů žití; mohla by dokonce nečekaně, jak naznačuje Burtonův Democritos Junior, utvořit základ nezbytný pro žití v radosti.