Melancholie

melaina chole = černá žluč

Deprese

depressio = potlačovat

Zásadní rozdíl mezi melancholií a depresí spočívá ve stáří těchto pojmů a v historických způsobech jejich užívání. Zatímco pojem melancholie (z řeckého melaina chole – černá žluč) se objevuje už v 5. století př. n. l. v Hippokratových spisech, deprese (odvozena od latinského slova depressio – potlačení) se objevila jako legitimní diagnóza až na začátku 20. století, kdy toto označení použil Emil Kraepelin k lepší kategorizaci duševních poruch dnes známých jako Kraepelinova dichotomie

Černá žluč hrála významnou roli v Hippokratově teorii o čtyřech tělních tekutinách. Černá žluč, žlutá žluč, krev a hlen ve správném harmonickém poměru formulují zdravou lidskou mysl, temperament a povahu. Hippokrates lokalizoval emoce, myšlenky (a tím pádem i duševní nemoci) v mozku, při přebytku černé žluči se tak u člověka vyvinula melancholie. Jako lék Hippokrates doporučoval změnu stravy, mandragoru a čemeřici na rozředění černé žluče, mj. také věřil v léčebnou sílu “rady a akce”

Ekvivalent dnešní psychoterapie. Podle záznamů vyléčil melancholii krále Perdicca II analyzováním jeho osobnosti a přesvědčením, aby si vzal ženu, kterou miluje.

Mezi jeho hlavní odpůrce patřili především Sokrates a Platón, nesouhlasili s jeho domněnkou, že původ melancholie je čistě fyziologický, naopak tvrdili, že hluboké duševní nemoci jsou záležitostí filozofickou. Jako reakci na Hippokrata Platón zformuloval vývojový model lidské psyché1 , ze kterého později vycházel také Sigmund Freud. O cca sedmdesát let později, po Hippokratově smrti (370 př. n. l.), se začala rozvíjet tzv. Aristotelova škola „myšlení o myšlení“ , jež se stala klíčovou pro postoj vůči depresi v období renesance. Až do 3. stol. n. l. se melancholie léčila orálně podávanými odvary z bylin a opiátů, pravidelným pohybem, bylinnými koupelemi, červeným vínem a masážemi (prakticky dnešní princip wellness).

1 Dětství formuluje kvalitu dospělého života, hovoří o vlivu rodiny a rodinných vztahů na politické a sociální chování a zda-li bude jedinec nemocen melancholií či ne. Artikuloval rozdělení psyché do tří částí – racionální, libidální a spirituální. Věřil, že melancholie může přispívat k božskému prozření a tvorbě lidského génia. Aristoteles nepřijal Platovu ani Hippokratovu teorii, místo toho rozvinul teorii vlastní: “poruchy těla ovlivňují mysl, nemoci mysli pochází z celého těla, kromě těch, jež byly v mysli samotné zrozeny. Emoce, tužby mění tělo.” I on operoval s teorií nerovnováhy výše zmíněných tělních tekutin ale zároveň poznamenal, že přece i srdce je samo o sobě regulační mechanismus takže může narušit rovnováhu oněch tekutin. Na rozdíl od Hippokrata neviděl melancholii zcela negativně. Převzal do jisté míry Platovy poznatky o “božském šílenství a géniu” v důsledku melancholie. Věřil, že správná přemíra černé žluče obdaří jedince géniem jako měli např. Plato a Sokrates. Z této teorie čerpali také Seneca a Herakles.

Teorie melancholie spojené s černou žlučí se rozvíjela po dalších cca 15 století, ačkoli žádná černá žluč neexistovala a neexistuje. Žluč, kterou produkuje žlučník je žlutá, může se zbarvit do hněda ale ne do černa. Takže je pochyb, že melaina chole byla reálná žluč. Hypoteticky byla černá žluč odporná. Mj. způsobovala nejenom depresi ale také epilepsii, hemeroidy, žaludeční křeče, vyrážky atd.

Aretaeus z Capidoccie studoval mánii a depresi, tvrdil, že je důsledkem nejen přebytku černé žluče ale také “cestující duše”, duše se podle něj volně pohybovala v těle, narážejíc do různých orgánů, když narazila do mozku, vzbudila hněv (tváře se zbarvily do ruda), když opouštěla hlavu (zbarvení do bleda) budila strach, věřil, že má cirkulace duše vliv na emoce = melancholie

Philotimus, lékař, který depresivním pacientům stěžující si na lehkost hlavy a mdlý pocit v ústech, předepisoval nasadit na hlavu olověnou přilbu, aby upevnil posazení hlavy na ramenou.

Chrysippus z Cnidu věřil, že lékem na depresi je větší konzumace květáku a omezení konzumace bazalky.

Nejznámější byla receptura lékaře Rufuse, také přezdívaná jako „první Prozac“, složená z kolokvinty, žluté polnice, rozrazilu, žampionů, ločidla (čertovo lejno), petrželu, bílého pepře, podražce, skořice, muškátového oříšku, kasie, šafránu, myrhy, medu, hydromelu, slané vody a opia.

Další populární praxe: nechat spát melancholiky vedle kapající vody a jíst stravu světlých barev (ryby, kaše) doplněnou o správné množství červeného vína

Claudius Galen, osobní lékař Marca Aurelia, stejně jako Rufus věřil, že deprese vzniká face mj. hromaděním přebytečných sexuálních tekutin, své ženské pacientky, tak léčil manuální stimulací “když vyšla tekutina, pacientka vypadala spokojeně a byla vyléčena”. Ve své receptuře na lék, rozvinul Rufusův lék (přidal více opia).

Po pádu Říma (cca od 3. stol. n.l.) a vzestupu křesťanství se nazíralo na melancholii v negativním světle. Svatý Augustin ve 4. stol. n.l. prohlásil, že to jediné, co člověka odděluje od zvířat, je rozum, takže ztráta rozumu degraduje člověka na zvíře, neboť rozum je dar od Boha, a při jeho ztrátě je tedy jasné, že jde o boží trest. Trest za hříšnou duši. Hluboký depresivní stav byl v raně křesťanské Evropě často brán jako důkaz posednutí ďáblem.

Běžná praxe byla posílat takto postižené muže (ženy byly obviněny z čarodějnictví a popraveny) za trest k vyčerpávající práci, aby je ďábel opustil sám, časté bylo také odebrání majetku nebo uvěznění. Někdy v 10. století se melancholii začalo říkat „denní démon“, neboli Acedia , a o dvě století později byla kategorizována jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů – jinak taky nazývaná lenost.

Lenost (lat. Acedia), též malomyslnost, duchovní znechucenost. Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v Boha, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly

Geoffrey Parson ve 14. století, mj. autor Canterburských povídek, popsal Acedii“ takto: „Znemožňuje hříšníkovi hledání dobra. Acedia je nepřítelem člověka, je nepřátelská vůči průmyslu všeho druhu, a je také velkým nepřítelem pro živobytí těla, nepřijímá opatření pro tělesné potřeby a dokonce z nedbalosti plýtvá, kazí, ničí, všechno pozemské zboží. Díky tomu jsou živí muži jako ti, kteří již trpí bolestmi pekla. Člověk je pak obtěžkán, popudlivý a otrávený vlastním životem. Takto scházející muž není schopen žádné dobré práce. Jak řekl Šalamoun, acedia je křehká a delikátní. Přináší zoufalství, bere naději ve spasení Pánem, odráží se od bezdůvodné lítosti a někdy od přehnaného strachu, jež hříšníka nutí věřit, že zhřešil příliš a nemá nárok na pokání. … Často život člověka pak končí dřív, než přijde jeho pravý čas.”

Církev pro tento jev našla “vysvětlení” v Bibli. Jidáš upadl do melancholie po tom co zradil Krista, a spáchal sebevraždu. Tím pádem, všichni melancholici museli být z podstaty zlí jako Jidáš. Dalším takovým důkazem byl popis babylonského krále Nebukadnesara v Bibli (Daniel, 4:33) jako demonstrace božího trestu v podobě šílenství

Středověk

„Ve chvíli, kdy Adam neuposlechl božský zákon, v ten stejný okamžik, mu v krvi začala proudit melancholie.“

Svatá Hildegarda z Bingenu

Johann Jakob Wick, Hexenprozess in Gent 1570

Paradoxně to byli mniši, kteří byli velmi náchylní k Acedii, jež se projevovala vyčerpáním, smutkem, averzí, lhostejností, odporu k asketickému způsobu života, touze po rodině a předešlém způsobu života. Acedia byla v této době oddělována od jevu tristia (smutek), který naopak zaručoval návrat k bohu a pokání. Na rozdíl od klasických myslitelů, pro které duše byla neoddělitelnou součástí těla, křesťané věřili, že tělo je pouhá schránka, ovšem duše byla věčná a musela být tedy perfektní. Při nemoci duše byl ohrožen ctnostný život (odolávání hříchu) a tím i hladký průběh vzestupu na Nebe.

S tímto obdobím by se také dalo spojit s počátkem a zrodem stigmatu a hanby kolem melancholie, dnešní deprese.

Příchod renesance se pro jedince postižené melancholií nesl v pozitivnějším duchu. V 15. století se italská renesance odvrátila od středověkého smýšlení, a často melancholii naopak opěvovala. Italští myslitelé se obrátili zpět ke klasickým filosofům, kteří věřili, že deprese přináší tzv. hloubku bytí a přivádí tak člověka blíže k Bohu. Italská humanistická filosofie do určité míry vyzývala iracionální bolest, která byla ve středověku považována za kletbu a hřích, a nyní byla opět chápána jako nemoc nazýváná Melancholie. Anglická renesance byla ve vztahu k melancholii křesťansky konzervtivnější, ovšem přestože stále vnímala melancholii jako „vměšování se zlostných andělů“, muži2 zasažení melancholií byli nicméně vnímáni spíše jako oběti neštěstí než viníci.

(2) Ženy, s výjimkou šlechty, stále takové štěstí neměly. Většinou byly obviněny z čarodějnictví, odsouzeny u soudu a potrestány. Nizozemský soudní lékař Jan Wier, autor De praestiigis daemonum (16. století) (podle Freuda jedna z 10 nejlepších knih všech dob) zachránil několik obviněných žen před popravou, bránil je tím, že nejsou čarodějnice pouze oběti své duševní nemoci, melancholie.

Marsilio Ficino, italský filosof 16. století, věřil, že melancholie je manifest tužby být lepší a být věčný. Vrátil se k Aristotelovské ideji “božského/nadpozemského smutku”, který podle něj pomáhal umělcům jako múza a pozvedával obyčejného člověka nad každodenní obyčejné starosti. Pro Ficina byla trýzněná mysl cennější než ta bezstarostná, jelikož pozvedávala k Bohu. “Dokud jsme zástupci Boha na Zemi, neustále nás trápí nostalgie po nebeské vlasti.”

Renesance

Na konci 16. století rozdělil Andreas Du Laurens, autor knihy Diskurs Melancholických nemocí (1599), mysl na tři kategorie – rozum, představivost a paměť. Melancholie podle něj byla nemoc představivosti a neměla žádný vliv na rozum, čímž odmítl církevní doktrínu úplně.

Ve Francii se začala léčit melancholie jako příčina “dunící sleziny” (spleen – splín). Vliv Italské renesance se tak začal objevovat intenzivněji až vytlačil středověké tendence úplně. Praktikovala se také léčba “iluzí”a placebem např. Montaigne píše o ženě, která věřila, že trpí melancholií protože spolkla jehlu, která ji trhá zevnitř. Lékař ji donutil zvracet a do zvratků poté umístil jehlu, kterou jí posléze ukázal aby věřila, že je vyléčena.

Du Laurens je nejznámější pro svoji teorii, že lidé s melancholií vidí obráceně. Komplikovaná idea spočívá v tom, že lidské oči se převrátí směrem do lebky, a jelikož je melancholikův mozek obalen v nadbytku černé žluči, oči, které se navrátí do své původní pozice, vidí všechno černě.

V 17. století začalo být pomalu samozřejmostí, že lze rozdělit normativní zármutek od melancholie hodnocením vhodných poměrů ztráty smutku a měřením toho, jak někteří lidé tyto poměry překračují – princip, který Freud rozvinul o tři století později a který je používán při diagnostice depresí dodnes. Na prahu modernity se Evropou začaly šířit Ficinovy myšlenky. Melancholie začala být v módě, ačkoli bylo známo, že je stejně hrozná jako je „krásná“. V Itálii se dokonce zformulovala skupina intelektuálů říkající si Saturnisté (Saturn byl považován za planetu melancholie).

Anglická šlechta, která s oblibou cestovala do Itálie, dále šířila tuto „módu“ sofistikovanou manifestací vlastních příznaků melancholie, a vzhledem k tomu, že cestovaní bylo privilegium bohatých, melancholie začala být chápána jako nemoc horních společenských vrstev.

Sir Edward Herbert, later 1st Lord Herbert of Cherbury,
Isaac Oliver (1581)

Artemisia Gentileschi,
Mary Magdalene as Melancholy (1625-26)

Elisabetta Sirani, Portia Wounding her Thigh (1664)

Unknown Artist, Man in Mourning for Sir Philip Sidney (1587)

Geertgen tot Sint Jans, John the Baptist in the Wilderness (1484)

Karikatura trýzněné aristokracie se objevila také v díle Williama Shakespeara, konkrétně v Jak se vám líbí? postava melancholického Jacqua.

Lékařské záznamy z toho období ukazují, že více než 40 % pacientů s diagnostikovanou melancholií mělo šlechtický titul. Léčba se většinou skládala z orálního podávání bylinných roztoků v alkoholu, často bílého vína a piva, konzultování horoskopů a astrologických tabulek a v některých případech také pouštění žilou. Doporučené byly také duchovní konzultace a zpovědi

William Hodges, Jacques and the Wounded Stag (1790)

Dokud se depresi ve středověku říkalo Acedia a byla považována za těžký hřích a trestána, příznaky vykazovali opravdu jen lidé takto nemocní. V 17. století, kdy, již byla melancholie běžně spojována s duchaplností, komplexností osobnosti a dokonce géniem, začali mnozí vykazovat „módní“ depresivní chování bez lékařské příčiny. V této době také začalo být populární dlouhé zírání a ztrácení se v pohledu na noční oblohu, několikahodinové přemítání na pohovkách v salónech, procházky v měsíčním světle, artikulování existenciálních otázek, vyjadřování strachu z jakékoli obtížné situace, vymlouvání se na neznámou bolest atd. Takovým stavům se začalo říkat „bílá/třpytivá melancholie“.

Portrait of Robert Burton by Gilbert Jackson, 1635

V roce 1621 Robert Burton publikoval svoje celoživotní dílo Anatomie Melancholie, v němž byl přehled znalostí sahajících od Hippokrata, Aristotela a Ficina až po Shakespeara doplněn o osobní poznatky a zkušenosti s melancholií (Sigmund Freud z této knihy značně čerpal, když psal svou esej Truchlení a Melancholie v roce 1915). Burton zdůrazňoval důležitost provázanosti filosofie a medicíny v důsledku léčby melancholie a psychosomatického vlivu melancholie na celé tělo. Uznal, že melancholie je nemoc duše i těla. Artikuloval dnešní moderní princip, že každý člověk má jiný stupeň tolerance trauma a stresu, a určení míry tolerance vůči stresu je zásadní pro správnou diagnózu. Nepopíral čirý horor z utrpení způsobeného melancholií, ale zároveň jí přisuzoval, podobně jako Aristoteles, potenciál k vytvoření lidského génia (zvláště v uměleckém odvětví). V Anatomii otevřel také složité téma sebevraždy. Dodejme, že zatímco melancholie se stala módou, sebevražda byla ze zákona zločin a těžký hřích.

Pozůstalí po sebevrahovi byli často vystaveni veřejnému ponížení, zbaveni majetku, pokutováni atd. Burton proto s velkou opatrností (za takové myšlenky ho mohli zavřít) uznává neúnosnost konstantní úzkosti a jak těžké je najít útěchu v neutěšené době.

Přelom 17. a 18. století přinesl ohromné vědecké a medicinské pokroky a s novými znalostmi lidské biologie a anatomie přišly také nové teorie o melancholii jako biologické dysfunkci, které se již oprošťovaly od dogmatu člověka jako „božského stvoření“. V 18. století (nazývaném také jako „období rozumu“) bylo na duševní nemoci nebo lidi „bez rozumu“ (a stejných finančních prostředků jako měla šlechta) opět nahlíženo v negativním kontextu. Dalo by se říci, že, kromě období temného úřadování inkvizice, byla tohle nejhorší doba na to mít mentální problémy.

All
extremes
of feeling
are allied
with
madness.

– Virginia Woolf

Těžce duševně nemocní (od melancholiků po schizofreniky) byli kategorizováni, zbaveni svéprávnosti a posíláni do nápravných zařízení, jako byly např. Bedlam (Anglie) nebo „nemocnice hrůz“ Bicetre (Francie), neboť ohrožovali společenské konvence. Jakýkoli extrémní projev duševní nemoci byl chápán jako odchylka od logiky, rozumu. Trpící melancholií měli určitou výhodu, na rozdíl od výše zmíněných schizofreniků, maniaků atd., jelikož byli „poslušnější“ a bylo s nimi zacházeno lépe. Instituce, jako byl výše zmíněný Bedlam, byly plné špíny, zápachu, bídy a utrpení. Ředitel Bedlamu lékař John Monro byl názoru, že melancholie se dá léčit disciplínou a silou ducha. Jedincům vnímaným jako těžké případy byly předepisovány brutální „léčby“.

Například Hermann Boerhaave léčil melancholii působením ohromné fyzické bolesti, aby pacient zapomněl na tu duševní. Objevovaly se praktiky jako topení nebo zavěšování do zařízení, které pacienty houpalo ve vzduchu tak dlouho, dokud nezačali opakovaně zvracet atd. Paradoxně se tedy právě ve „věku rozumu“ začala lékařská praxe začala odvracet od léčby melancholie slovem (v podobě konverzace nebo zpovědi).

Aert de Gelder, Portrait of Herman Boerhaave (1688-1738)

Věk rozumu (18. století)

Hermann Boerhaave definoval „hydraulickou teorii“ melancholie. Dlouhé přetrvávající delirium bez horečky, během kterého je postižený posedlý jedinou těžce definovatelnou myšlenkou a trpí zpomaleným krevním oběhem, tudíž nezásobuje tělo a mozek dostatečným množstvím krve a nemocný je celkově „zabředlý či zatažený“ do sebe sama, čas pro něj plyne pomaleji a jeho realita je celkově pokřivena.

Podrobněji se ústavní „péči“ věnuje např. Michel Foucalt ve svých knihách Dějiny šílenství (1961) a Zrození kliniky (1984

19. století

John Keats by William Hilton, oil on canvas, 1822

V 19. století pak nastal jakýsi dualismus. Na jedné straně probíhal rozmach výstavby nemocnic pro duševně nemocné, které se podobaly spíše zvěřincům než lékařským institucím , v literatuře a umění romantismu byla však melancholie opět opěvována a stala se inspirací pro tzv. nihilismus. John Keats napsal svou Ódu na melancholii (1819), Charles Baudelaire představil světu slovo splín a Immanuel Kant napsal, že se nelze povznést bez melancholií trýzněné duše a „skutečná ctnost založená na principech má v sobě něco, co se zdá, že nejvíce harmonizuje s melancholickým rozpoložením mysli“

She dwells with Beauty—Beauty that must die;
And Joy, whose hand is ever at his lips
Bidding adieu; and aching Pleasure nigh,
Turning to poison while the bee-mouth sips:
Ay, in the very temple of Delight
Veil’d Melancholy has her sovran shrine,
Though seen of none save him whose strenuous tongue
Can burst Joy’s grape against his palate fine;
His soul shalt taste the sadness of her might,
And be among her cloudy trophies hung.

3. sloka Ódy na melancholii Johna Keatse (1819)

Søren Kierkegaard (1813–1855) byl dánský filozof, teolog, básník, sociální kritik a náboženský autor, který je obecně považován za prvního existencialistického filozofa, bez Hegelova odhodlání odolávat zoufalství. Kiergaard následoval každou životní pravdu až do jejího nelogického konečného bodu a snažil se tak vyhýbat kompromisům vůči pravdě svého bytí.

Portrait photograph of Arthur Schopenhauer by Johann Schäfer, 1859

Arthur Schopenhauer byl snad ještě větší pesimista než Kierkegaard. Narozdíl od něj ale nevěřil ve vznešenost bolesti: „Život je podnikání, jehož výnosy jsou daleko od pokrytí nákladů. Podívejme se na to takto: tento svět neustále potřebných a poživačných tvorů, kteří žijí pouze po určitou dobu tím, že se navzájem požírají, prožívají svou existenci v úzkosti a nedostatku a často snášejí strašlivé utrpení, dokud nakonec nespadnou do náruče smrti.” Stejně jako Voltaire věřil Schopenhauer, že jedině práce a tvorba dokáže melancholika dostatečně rozptýlit od jeho utrpení. Byl to až Friedrich Nietzsche , kdo se pokusil přivést zpět racionální pohled na melancholii jako opravdovou a trýznivou (nikoliv v poetickém slova smyslu) duševní nemoc lidí z masa a kostí.

Německý filosof 19. století. Byl představitelem pesimistické filosofie a ač zůstal za svého života téměř neznámý, svým přesvědčením o iracionálním základě světa výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mj. Friedricha Nietzscheho

Z perspektivy lékařské vědy se 19. století neslo ve znamení klasifikace. Debatovalo se původu nemoci a jejích parametrech – co v minulosti bylo definováno „jednoduše“ jako melancholie se nyní rozdělovalo do kategorií a podkategorií. V Americe převládalo přesvědčení, že melancholie je výsledkem neléčené horečky, jež přešla do chronického stavu (Benjamin Rush), v Německu (W. Griesinger ) se do debaty vrátila Hippokratova teorie, že je melancholie čistě fyziologická záležitost, nemoc mozku, která by se v něm měla dát najít a zneškodnit. V této době se staly mozkové pitvy běžnou praxí, zejména pokud šlo o tělo sebevraha nebo jedince s melancholickou diagnózou. Pod Griesingerovou taktovkou se melancholie stala autonomní lékařskou diagnózou.

Wilhelm Griesinger (1817–1868) byl německý psychiatr a internista, jeden ze zakladatelů vědecké psychiatrie.

Michel Foucalt naznačil ve své knize Dějiny šílenství (1961), že to bylo součástí velkého plánu/konspirace týkající se společenské kontroly související s kolonialismem a upevněním postavení vládnoucí bohaté třídy nad “pošlapanou” nižší třídou. Klasifikováním těch, kteří považují život za příliš obtížný za „nemocné“ a jejich odstraněním ze společnosti tak uvalit novou úroveň skutečné sociální zátěže a obtíží, jež byly ve skutečnosti nelidské a proti nimž by se mohla vzbouřit nižší třída pracujícího lidu

20. století

Freud intensifies

Sigmund Freud a Wilhelm Fliess

Ve 20. století se rozvinuly nové způsoby v léčbě a chápání melancholie: psychoanalýza a biologická psychologie. Zatímco psychoanalýza, která se užívá v léčbě deprese dodnes, měla lví podíl na vývoji společenských věd a jejich teorií o lidské mysli, psychologická biologie byla základem pro absolutní kategorizaci melancholie jako fyziologické nemoci. Moderní období pro vývoj myšlení o depresi skutečně začalo až Freudovou formulací termínu nevědomí a mj. také zveřejněním článků jeho přítele Wilhelma Fliesse.

Wilhelm Fliess byl německý otolaryngolog, který praktikoval v Berlíně. Vyvinul pseudovědeckou teorii lidských biorytmů a možné nasogenitální spojení, které. Moderní věda odmítla. Freud popsal Fliesse jako „Keplera biologie“ a opakovaně mu dovolil operovat svůj nos a dutiny, aby vyléčil svou neurózu; společně experimentovali s anestetizací nosní sliznice kokainem, což později vedlo k Freudově závislosti.

Nevědomí, jak jej formuloval Freud, nahradilo běžnou představu o duši, rozšířilo definici vědomí a vytvořilo nový locus a příčinu melancholie.

V psychoanalýze má nevědomí klíčovou roli při vysvětlování duševní dynamiky, jako obsah nevědomí jsou nejčastěji uváděny potlačené mentální obsahy (pocity, impulsy), které jsou v rozporu s osobní morálkou, vnitřně konfliktní a spojené s úzkostí

Freud rozlišoval melancholii od deprese, deprese byla dalším stupněm melancholie a podle něj vytvářela tlak v těle čímž způsobovala vnitřní krvácení, v začátcích jeho praxe, tak některým svým pacientům pouštěl žilou, aby je zbavil nahromaděné krve.

Freud také uvedl, že melancholie je vyšší úroveň zármutku vycházejícího z pocitu ztráty objektu touhy (libida, touhy po jídle nebo sexu). Ztráta objektu touhy tak vyústí ve ztrátu ega a následuje konflikt mezi láskou a nenávistí vůči sobě samými, z čehož pak pramení stud, hanba a sebe pohrdání, které je o to více neúnosné a stává se tak patologickým, depresí.

Zároveň, v tomto období Emil Kraepelin publikoval svoji klasifikaci duševních nemocí, jež definovala kategorii deprese, tak jak ji známe dnes.

Emil Kraepelin (1856–1926) byl německý psychiatr, jeden ze zakladatelů moderní psychiatrie, konkrétně psychofarmakologie a psychiatrické genetiky. Věřil v biologické příčiny psychopatologie. Spolu s Aloisem Alzheimerem se podílel na objevu Alzheimerovy choroby a její neurologické podstaty.

Překvapivě, úplně první souvislý psychoanalytický popis melancholie nepocházel od Freuda, ale od Karla Abrahama, jehož esej z roku 1911 (o čtyři roky dříve než Freud) na toto téma zůstává stále do jisté míry aktuální. Abraham píše, že úzkost a deprese jsou spojeny: „souvisí spolu navzájem stejně jako strach a zármutek. Bojíme se přicházejícího zla, truchlíme nad tím, co se stalo. Úzkost je strach z toho, co se stane, a melancholie je úzkost z toho, co se stalo.“ Podle Abrahama jedna okolnost či podmínka vždy ovlivňuje tu druhou. Řekl, že úzkost nastává, když chcete něco, o čem víte, že byste to neměli mít, a proto se ani nepokusíte to dostat, zatímco deprese nastane, pokud něco chcete, pokusíte se to získat a selžete. „K depresi dochází, když sebe nenávist zasahuje do schopnosti jednotlivce milovat. Lidé, jejichž láska je odmítána i jimi samotnými, paranoicky vnímají, že se svět obrátil proti nim, a tak nenávidí svět. Je to nedokonale potlačovaný sadismus.“ Lze zde zpozorovat, že Freud částečně vycházel z jeho teorie o chybě v sebelásce: „Truchlícího trápí skutečná smrt, melancholika ambivalentní zkušenost nedokonalé lásky. Sebe obviňovací narcismus je výsledkem nesnesitelné ztráty a zrady, což způsobuje melancholii a následně depresi.“

Karl Abraham byl německý lékař a psychoanalytik, jeden z prvních žáků Sigmunda Freuda, samotným Freudem označovaný za jeho nejlepšího žáka.

Je to nedokonale potlačovaný sadismus.

Sebe obviňovací narcismus.

John William Waterhouse, Echo and Narcissus (1903)

Emil Krapelin

Pokud je Sigmund Freud otcem psychoanalýzy, tak Emil Kraepelin je otcem psychologické biologie. Kraepelin oddělil získané nemoci od dědičných. Věřil, že všechny duševní nemoci měly biochemický základ a některé z nich jsou permanentní (zde zařadil depresi), některé degenerativní. Představil řád v chaotickém světe duševních poruch a nemocí za pomoci specifických, jednoduše definovatelných charakteristik a předvídatelných průběhů nemocí v čase. Jakkoli byla tato tvrzení zjednodušená a pravděpodobně z větší části nepravdivá, prokázala se jako užitečný pro základ moderní psychiatrické praxe. Rozdělil depresi do tří kategorií, jež se mohly a nemusely protínat na základě její závažnosti. Kraepelin sice vnesl do diagnostiky srozumitelnou přesnost, kterou jeden z jeho současníků nazval „logickou a estetickou nutností“. A jakkoli byla tato přesnost uklidňující pro lékařskou praxi, bývala často nesprávná až v roce 1920 musel i Kraepelin připustit, že s jeho předpoklady a úsudky je třeba zacházet omezeně s ohledem na pacienta.

V druhé polovině 20. století se v medicíně debatovalo nad neurovědou deprese. Zásadní otázkou bylo, zda náladový stav prochází mozkem v elektrických nebo chemických impulsech. A zda existuje rozdíl mezi endogenní neurotickou depresí, která vycházela zevnitř, a exogenní reaktivní depresí, která je vyvolávána vnějšími podněty. Zdálo se, že endogenní deprese byla vyvolávána „zevnitř“ (příčina přisuzována poruše chemie v mozku), reaktivní deprese obvykle následovala po problémových reakcí na životní okolnosti, které naznačovaly organickou predispozici. Myšlenka, že ne veškerá deprese zahrnuje interakci mezi geny, ale může být reakcí na prostředí a životní okolnosti, vyvolala v lidech smíšené reakce.

Antidepresiva byla poprvé objevena v 50. letech 20. století, jednalo se původně o léky na tuberkulózu, v 80. letech v USA pak vznikl Prozac, jež se stal prvním dostupným antidepresivem, který fungoval na bázi postupného zvyšování hladiny serotoninu v mozku.

2. pol. 20. století

Cyklus strachu
Kortizol vs. Serotonin

Ačkoli je to částečně kvůli rozdělené a často zmatené povaze moderního pokroku v myšlení, je to také kvůli mnohem staršímu problému. Pacienti trpící depresí se báli (a dodnes bojí) myšlenky, že jejich deprese není fyziologické povahy (viz endogenní deprese), ale „rozpadli se“ tváří v tvář obtížím, které by mohl někdo jiný bez problému ustát (viz reaktivní deprese). Znovu se tak objevil pocit viny a hanby jako tomu bylo např. ve středověku, kdy se melancholici museli skrývat před veřejným ponížením a rozsudkem církve. Současný medicínský diskurz deprese odráží Hippokratův názor, že deprese je nemoc mozku, která může být léčena léky – antidepresivy, zatímco sociální teoretici se zase přiklánějí k aristotelovském modelu, a přesvědčení, že psychoterapie neboli léčba slovem a nalezení kořene problému s pomocí psychoanalýzy je nejsofistikovanější řešení.

V 60. letech 20. století se objevila tzv. antipsychiatrie, hnutí, které popírá existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládá psychiatrické principy jako státní nástroj k moci, a jeho zakladatel Thomas Szasz.

Prozac nation, 2001

Melancholie